Jeden mladý čert, budeme mu říkat Hubert, byl vyhnán nejvyšším pekelníkem z pekla. Proč? Neplnil úkoly, neposlouchal příkazy, zlobil, dováděl, a co víc, lhal! A to se ani v pekle za těch časů nenosilo. Proto Lucifer poslal čerta Huberta do světa na zkušenou.

A aby se na zemi nenudil, přikázal mu: „Huberte, tvůj úkol je jediný. Provedeš-li lidem na zemi něco zlého, na co do smrti nezapomenou, můžeš se do pekla vrátit.“ „A pokud ne?“ lekl se Hubert. „Pokud ne?“ Lucifer se zamyslel: „Stane se z tebe pozemský červíček, obyčejný smrtelník, a do horoucích pekel zůstane pro tebe brána navždy uzamčená!“

Hubert se lekl, takový trest je nejhorší ze všech pekelných trestů. Člověkem navždy? Nikdy! Rozhodl se, že se svého úkolu chopí rychle a svědomitě. Pekelná vrata se za ním zavřela, Hubert se objevil na zemi v Českém ráji. Venku svítilo sluníčko, na loukách se pásly krávy a ovce. Jejich zvonce zpívaly písničky sedlákům k práci.

Hubert procházel údolím, sešel k řece Jizeře, aby se napil vody. A potom zase rychle na kopec. Sem a tam, tam a sem. Stále přemýšlel, co zlého by lidem provedl: „Když ukradnu krávu, bude se zlobit sedlák, ale nic víc. Když zabouřím a přiženu mraky, bude se zlobit sedlákova žena, že jí neuschne prádlo, ale nic víc. Když… A mám to!“

Hubert se rozhlédl po okolí. Najednou spatřil ty obrovské pískovcové balvany. „Ty se mi hodí, já těm pozemským červíčkům ukážu, co dokáže jeden čert, který je vyhnán z pekla.“

Hubert si hodil jeden těžký kámen na záda a vydal se z kopce dolů k řece Jizeře. „To mě pán pekel pochválí,“ mručel si po cestě, „hodím kámen do Jizery, a tím ji celou zatarasím! Všechno, úplně všechno široko daleko bude zaplaveno - sedláci, selky i ten jejich dobytek a chalupy! Na to lidé nikdy nezapomenou!“

Tu z lesa vyšla shrbená stařena Boučková. Spatřila panáčka v zeleném. Hned věděla, že je to čert a že má s kamenem nekalé úmysly. Vždyť jiné úmysly snad ani čerti nemají! Nelekla se a hned se ho chytře zeptala: „Mladý pane, kam to jenom jdete s takovým nákladem?“

Hubert neodpověděl, nechtěl se vysilovat řečmi, kámen ho tížil čím dál tím víc. Ale stařenka se nedala: „Pane, kam kráčíte? Pomohu vám!“ Hubert se dal do smíchu, slova vetché stařeny ho rozesmála: „Vy, vy mi chcete pomoc?“ „Ano, ráda. Počkejte, pomodlím se, abych nebrala síly, a hned jsem u vás.

„A stařenka vyndala růženec, ke kterému začala odříkávat modlitby. Ale to už Hubert opravdu nevydržel: „Ne, jenom to ne, žádné modlení, žádné kříže a růžence!“

Stařenka se tiše usmála. Věděla, že boj s čertem vyhrála. Hubert odhodil kámen ze svých ramen a utíkal, až mu za patami hořelo. Stařenka schovala růženec, vzala svůj košík a vydala se k domovu. Všichni byli zachráněni. Opravdu všichni? Ale co Hubert? Nezbylo mu nic jiného, než se stát obyčejným člověkem.

Nikdo neví, kam nakonec čert Hubert zmizel. Víme ale, že památkou jeho skutku, který nedokázal dovést do konce, zůstala skála. Najdete ji ve vranovském údolí. Lidé ji nazývají různě, někdy Sudka, jindy Čertova hrobka nebo Čertův kámen.