Sklář Weber postavil mezi lesy sklářskou huť. Těšil se, jak bude vyrábět skleněné vázy, jak svým uměním obohatí kraj.

Práce se začala dařit. Za několik měsíců museli silní muži postavit také zvoničku, která svým pronikavým hlasem zvala skláře do práce.

Jedním z těch nejšikovnějších sklářů byl Petr. Pracoval velmi pilně, starý Weber si ho nemohl vynachválit. Jenže do Petra se zamilovala Weberova dcera Leontýnka, což se jejímu otci nelíbilo.

„Ne, říkal jsem to několikrát, Petr není nic pro tebe. Šikovný a pracovitý, to on je, svatá pravda, ale ty jsi dcera bohatého skláře, která si zaslouží jiného ženicha!” vysvětloval Weber, když se mu Leontýnka se svou velkou láskou svěřila.

Život v huti plynul spokojeně. Všechno, až na lásku mezi Petrem a Leontýnkou, vzkvétalo, skláři nestačili plnit všechna přání lidí z okolních vesnic.

Ale jak to chodí, po slunečném dni přichází temná noc. A ta se nevyhnula ani huti skláře Webera.

V ten den se vrátil vozka domů s celým nákladem: „Nikdo to nechce, každý už doma má skleničku, džbáneček nebo vázu.”

Tato slova zněla ve Weberových uších velmi smutně.

„Co se dá dělat. Neprodáme, neprodáme, ale takhle to s námi půjde čím dál hůř. Chtělo by to nový nápad, takové barevné sklo, to by bylo něco! Blankytně modré, zelené jako jarní dubové listí a červené, červené jako rubín!” zasnil se Weber. Ale sám nevěděl, jak se takové kouzelné sklo vyrábí.

Postupně začal propouštět skláře. Přišla řada i na Petra. Ten nechtěl Leontýnku opustit, ale žít bez peněz nemohl. „Odejdu, vydělám peníze a přijdu tě požádat o ruku, snad si dá tvůj tatínek říct!” slíbil Leontýnce.

Po cestě si Petr zdříml pod zeleným dubem.

„Petře, co by sis nejvíce přál?” zjevila se náhle krásná víla,” jsem víla Jizerýna, střežím spokojenost zdejších lidí.”

„Co bych si přál? Chtěl bych umět vyrábět barevné sklo, to by zachránilo sklářskou huť pana Webera a také naši lásku s Leontýnkou.”

„Vždyť to je snadné,” usmála se Jizerýna,” hoď do pánve dva zlaté prsteny a podaří se ti utavit červený rubín!”

V tom se Petr probudil. Nevěděl, zda to byl jenom sen nebo skutečnost.

„Kde ale vezmu dva zlaté prsteny? Vždyť mám prázdné kapsy!”

Nakonec se rozhodl, že zkusí své štěstí v nedalekém lomu. Protože byl velmi silný, přijali ho hned. Pracoval od rána do večera, o sobotách i nedělích. Za několik měsíců našetřil tolik peněz, že mohl jít do zlatnictví a vybrat dva nejkrásnější zlaté prsteny. S těmi se vydal zpátky do sklářské huti pana Webera.

„Petříčku,” vykřikla radostí Leontýnka, pak se ale nevesele zeptala: „Proč se vracíš? Je tu smutno, dneska zavíráme huť, zvonička zvoní naposledy.”

Petr ji vzal za ruku: „Věř mi, nezvoní!”

Spolu se vypravili k peci. Petr vzal dva prsteny a hodil je na pánvi do rozpálené pece. Zlaté kroužky v peci zmizely…

Druhý den ráno přišel Weber k peci, aby si vyrobil poslední vázičku pro radost. Nabral z pánve sklo a pozoroval, jak chladne…a najednou vykřikl radostí:” Červené sklo! Rubín! To je přeci rubín! To je přeci rubín!”

Do místnosti vstoupila Leontýnka s Petrem.

„Tatínku, to Petr dokáže vyrobit rubínově červené sklo,” usmála se Leontýnka.

Když Petr viděl, že úsměv na tváří Webera nepřestává zářit, poděkoval v duchu víle Jizerýně.

Ten den bylo v huti veselo. Zvonička vyzváněla od rána do večera, skláři tancovali a bavili se o nové rubínové barvě. Vázičky, skleněná zvířátka a džbánky se začaly zase prodávat!

Pan Weber svolil ke sňatku Leontýnky s Petrem a Petr se stal tím neslavnějším sklářem v kraji.

Až půjdete někdy těmito lesy, vzpomeňte si na vílu Jizerýnu, která tam našlapuje po mechových kobercích a hlídá spokojenost tamějších obyvatel.

Audio verze pověsti ZDE.