Titík a Jaspísek byli dva malí skřítci, kteří toužili po dobrodružství.

„Prý si lidé o nás vyprávějí,” řekl Titík. Právě on byl zvědavý a chtěl poznat lidskou říši.

„Opravdu?” nevěřil Jaspísek, jeho mladší bráška.

„Tak se mezi ně vypravíme!” rozhodli se nakonec.

Osedlali si malé plchy, zvířátka s korálkovýma očima a bystrými čumáčky. To se jim to uhánělo z kozákovského kopce! Vítr jim zpíval v uších, když v tom se ocitli u Radostné studánky, ze které pomalu vytékal potůček!

„Uděláme si vor,” rozhodl starší bráška Titík.

Tak společně nasbírali jehličky z okolních borovic a smrků. Svázali je dlouhými stébly trávy. Vor byl pevný a dost velký, aby se tam vešli také jejich kamarádi plchové. A už se plavili po říčce Stebence! Jenže kousek před Turnovem se vor převrhl a oba skřítci se celí umáčení ocitli blízko malé chaloupky. Potichu se vplížili dovnitř a u teplé pece se usušili od botiček až po čepičky.

Ráno ještě dlouho vyspávali, protože byli po dlouhé cestě unavení. Neprobudilo je ani první pošimrání paprsků sluníčka, ani zakokrhání kohouta na dvorečku.

Probudil je nadšený výkřik: „Podívej, Barborko, tady jsou skřítci!”

Titík otevřel jedno očko, potom druhé a spatřil malého klučinu. I Jaspísek se probudil a uviděl malou holčičku. Skřítci se dověděli, že jsou v domečku Kotlerových a že ti dva malí človíčci jsou Barborka s Tomáškem. Jak se všichni spolu rychle spřátelili! Titík i Jaspísek chodili s dětmi do školy a vždy na zpáteční cestě jim povídali o přírodě a o své cestě mezi lidi. Na oplátku jim Barborka s Tomášem vysvětlovali, co mají rádi, čeho si váží a co by si přáli. První setkání na peci přerostlo ve veliké přátelství.

Po několika měsících, kdy si Titík s Jaspískem žili spokojeně v chaloupce, oba skřítky napadlo: „Měli bychom rodině a všem hodným lidem ve městě oplatit to, že nás přijali mezi sebe.” Chvilku si sice lámali hlavičky a nemohli nic vymyslet, ale nakonec bylo rozhodnuto: „Ukážeme jim naši říši!”

A tak se jednoho slunečného dne vydali maminka, tatínek, Tomáš a Barborka na Kozákov. Skřítky nesl na ramenou tatínek. Jak se jim krásně pochodovalo!!!

Titík otevřel kouzelná dvířka jeskyně a všichni se ocitli v překrásné síni, kde se to lesklo všelijakými drahými kameny! To byla podívaná! Titík s Jaspískem provedli návštěvníky chodbičkami, navštívili blyštivé jezírko a svého krále Granáta. Vyprávěli mu o tom, jak na ně byli lidé v podkozákovském kraji hodní. Král Granát dovolil skřítkům, aby rodinu Kotlerů naučili, jak s kameny správně zacházet, jak je brousit, leštit, na jakých místech je hledat. S velikým a zaslouženým bohatstvím se vrátili Kotlerovi zpět do své chaloupky.

A od té doby znali tolik, že mohli své vědomosti o drahých kamenech z Kozákova rozdávat i dalším lidem a ti zase dalším…Pod Kozákovem byla založena brusírna drahokamů a kraj tak svoji slávu šířil do celého světa…

A Titík s Jaspískem? Těm se mezi lidmi zalíbilo. Pobíhají po vrcholcích kopců, navštěvují údolí, vesničky a městečka, podnikají stále nové a nové výlety v lidském světě. Neviděli jste je, nepotkali? Musíte se kolem sebe dobře rozhlédnout. A až budete hledat na kozákovských svazích drahé kameny, vzpomeňte si na skřítky Titíka s Jaspískem, jistě Vám nějaký “kamínek na památku” pomohou najít…

Audio verze pověstí ZDE.