Pán z Kumburku a pán z Bradlece měli neustálé spory. Tu o hranici jejich území, tu o tom, kdo je bohatší. Žádný soudce nevěděl, jak jejich hádky vyřešit.

Osud však zapletl provázky tak, že mladý Vojtěch z Bradlece se zamiloval do sličné Veroniky z Kumburku. Nikdo nemohl jejich lásku zničit, byla pevná a nerozbitná.

Ale otec Vojtěcha, bradlecký pán, synovi lásku s dívkou z nepřátelského Kumburku nepřál. Proto vymyslel lest.

„Nesu ti spoustu zlaťáků,” řekl čarodějnici, která bydlela pod hradem, „začaruj Veroniku, aby ji Vojtěch nemohl poznat a aby jejich láska zmizela. Můj syn Vojtěch nemůže přece milovat dceru kumburského pána!”

„Dobře, učiním, co žádáš,” odpověděla čarodějnice, když uslyšela cinkot penízků. Zlým kouzlem zaklela krásnou dívku Veroniku v bílou paní.

Ta vždy v noci chodila po hradbách kumburského hradu a zpívala smutné písničky. Také někteří lidé v panství ji vídávali ve svých snech. Bohatým dávala mnohá ponaučení a chudým dětem potichu v noci pokládala pod polštář bílý peníz. A koho svou vzácnou orchidejí pohladila, na toho se další den usmálo štěstí. Však kolik radosti a smíchu rozdala, tolik slz vyplakala steskem po Vojtěchovi.

Ve Vojtěchově srdci se také usadil smutek. Veronika už nepřicházela pod břízu u potoka a Vojtěch se trápil, nevěděl, co se stalo, nevěděl, že za jeho žal může jeho vlastní otec a čarodějnice.

Sám čarodějnici věřil a myslel si, že by mu mohla pomoci, protože její kouzla jsou prý mocná. Našel tedy dost odvahy a navštívil ji.

„Prosím tě, moje Veronika zmizela, nevím, kde ji mám hledat! Poraď mi, věnuji ti všechno, co mám!” prosil ji. Čarodějnice se zamyslela. Vždyť spoustu peněz dostala již od Vojtěchova otce, proč by měla radit samotnému Vojtěchovi? Tu však viděla, jak Vojtěch, kdysi krásný mladý muž, ztrácí svou veselou tvář, jak v jeho očích nezáří ohníčky radosti, ale jen veliká starost o Veroniku.

„Dobře, prozradím ti, co vím!” souhlasila nakonec. A jakmile vyřkla tato slova, její srdce se zaradovalo! Přece se jenom poprvé ve své životě odhodlala k dobrému činu, který jí jistě Vojtěch s Veronikou nezapomenou!

Vojtěch si všechno, co čarodějnice řekla, pečlivě zapamatoval!

A když odbila na kumburské věži půlnoc, vydal se k syřenovské studánce. Z ní nabral tolik vody, kolik jenom unesl a vydal se ke Kumburku. Prodíral se tajemným lesem, obcházel hluboké kaluže vody, vzdoroval silnému větru, nebál se ani podivných lesních bytostí. Hřála ho láska k Veronice.

Došel k hradu. Na nádvoří stál veliký krásný strom, který Vojtěch zkropil drahocennou vodou.

Ve chvilce na stromě vykvetlo devět čarokrásných větviček. Ty podle rady čarodějnice svázal do tří voňavých kytic!

„První kytice ať mi otevře dveře do hradu,” řekl, mávl větvičkami a cesta do komnaty byla volná. Vešel do útulné místnosti. U okna stála bílá paní.

„Druhá kytice ať mi vrátí mou ztracenou Veroniku,” řekl Vojtěch a vložil květinu bílé paní do dlaní. Bílá paní rázem ztratila svůj smutný stín z tváře.

„Vojtěchu! Tys mě zachránil! „zvolala Veronika a objala svého milého.

A třetí kytice?

Tu si zanedlouho Veronika s Vojtěchem nesli k oltáři. Jejich láska spojila opět dva odvěké nepřátele. To bylo radosti! Lidé na Kumburku a na Bradleci zažívali krásné dny, kdy láska a přátelství zvítězily nad nenávistí a hloupou zlobou!

A čarodějnice? Ta se už nikdy nenechala podplatit hloupými úmysly bohatých pánů. Žila v podhradí a sbírala kouzelné bylinky, kterými odháněla chamtivost, lež a nepoctivost ze srdcí lidí!

Až se vypravíte do této krajiny, navštivte oba kopce, Bradlec i Kumburk. Ve zřícenině, na bývalém kumburském nádvoří dosud stojí pahýl stromu, ze kterého Vojtěch spletl tři kytice pro Veroniku.

Audio verze pověsti ZDE.