Úvodní strana > Za pověstmi Českého ráje > 12 pověstí Českého ráje

O hadí studánce

Hadí studánka

Lidé, kteří bydleli blízko Humprechtu, přesně tam, kde vedla široká prašná cesta na hrad Kost, chodívali velmi často k studánce. Studánka byla průzračná, voda se v ní jenom blyštěla, člověk viděl skoro až na samé dno. Ale nikdo nikdy z této Hadí studánky poblíž humprechtské obory vodu nenabral, nikdo nikdy se ze studánky nenapil. Nechtěli, aby se na hladině usadil prach, hlídali její modrou krásu. A proč tomu tak bylo? O Hadí studánce se totiž vypráví tato pověst.

Kdysi dávno žila na Humprechtu mladá zámecká paní Eliška se svým malým synkem Petříkem. Její muž, Petříkův otec, zahynul boji a zanechal manželce spoustu bohatství. Petřík byl ještě malý, často si hrával s dětmi z podzámčí. Přátelil se se sedlákem, ševcem i bylinářkou. Maminka mu často vyprávěla příběhy o statečném vojákovi, ve kterém Petřík nacházel podoby svého otce.

„Maminko, vždyť nejsme sami, podívej, dole jsou chaloupky, tam žije spousta dobrých lidí,” smál se Petřík. Maminka ho vždycky jemně pohladila po vlasech: „Nejsme sami, máme jeden druhého.”

Celý kraj věděl, že Petříkovi patří celé panství, ale že on může vládnout až v době, kdy dospěje. Zatím se o vládu v celém kraji spravedlivě starala jeho matka Eliška.

Žilo se jim velmi dobře.

Jednoho dne hrad navštívili příbuzní zesnulého tatínka. Eliška je královsky přivítala. Když však z jejich řečí zjistila, že touží jenom po bohatství a majetku, dostala strach.

„Pojď, Petříku, musíme osvobodit náš kraj od nespravedlnosti, kterou by tu mohli nepřátelé spáchat,” rozhodla se Eliška. Vzala Petříka za ruku a přikázala kočím, aby zapřáhli koně. Na vůz společnými silami naložili všechny truhly plné pokladů.

„Kam jedeme, maminko?” ptal se Petřík.

„Neboj se Petříku. Víš, kde není bohatství, není ani závist.”

Koně se dali do klusu a zastavili až u humprechtské obory.

Petřík seskočil z vozu a uviděl blankytně modrou studánku jako zrcadlo, ve které se odrážely paprsky zlatého poledního slunce. To byla nádhera! Snad krásnější než všechno zlato a stříbro. Maminka nanosila ke studánce všechny cennosti a postupně je pokládala na hladinu studánky. Mince, náramky a korále mizely pod vodou. Nelitovala bohatství, vždyť hluboká studánka je pro lesklé předměty tou nejlepší skrýší.

Jakmile i Petříkova korunka zmizela ve studánce, Eliška se usmála:” Tady, Petříku, vždycky najdeš poklad.”

Společně se vrátili na Humprecht.

„Kam zmizeli naši milí hosté?” zeptala se maminka kuchařky.

„Prohledali celý zámek a když neobjevili ani jeden lesklý peníz, odjeli tak rychle, jak přijeli.”

Eliška se usmála a Petřík pochopil, že maminka zachránila jeho i celý kraj.

Petřík vyrostl v muže, který potom na humprechtském zámku vládl moudře a spravedlivě. Poklad ve studánce nikdy nepotřeboval, místo bohatství v truhlicích si vystačil s laskavostí a dobrým srdcem, které rozdával všem lidem.

A studánka? U té se prý každý slunečný den vyhřívá had s korunkou a střeží její poklady. Až jednou přijde moudrý a spravedlivý člověk, který své bohatství nosí v srdci, a ne v kapse, položí mu had korunku k nohám, získá poklad ukrytý pod sypkým pískem a stane se novým spravedlivým vládcem kraje.

Až půjdete někdy kolem, určitě se běžte na modrou studánku podívat. A když si lehnete na hebkou trávu, bude vám studánka vyprávět příběh Elišky a jejího synka Petříka.

Audio verze pověsti ikona souboruZDE.

Náhled pro tisk
Vytvořeno 16.6.2005 13:14:30 - aktualizováno 30.3.2020 8:48:36 | přečteno 812x | Jan
load