V tajemných úkrytech ve skalách bydleli totiž loupežníci, říkalo se jim drábové. Tihle pánové kradli na zámku dobytek, často vylekali malé děti. Každý se jich bál a nikdo se jim nedokázal postavit čelem. Loupežníci každý den vyráželi do lesa, kde lovili zvěř. A když byl v nedaleké vesničce jarmark, neváhali ani minutu a vypravili se i tam, aby získali pro sebe koláčky a povidla.

Jejich velitelem byl Kleofáš, statečný vousatý muž. Ten se jednoho dne rozhlédl po svém domově a smutně prohlásil:” Máme to tady docela hezké, to je pravda. Ale chybí nám tu šikovná hospodyně, která by nám občas uklidila a občas z uloupeného jídla uvařila voňavou dobrotu.”

“ Máš pravdu, Kleofáši,” odpověděl loupežník Ondráš, “ po nějaké se musíme poohlédnout.”

A když si druhý den si vyšla dívka Kristýnka do lesa na brusinky, ze kterých chtěla upéct koláč, už na ni Kleofáš se svými kumpány čekal. Dávno věděl, že tahle sličné děvče umí dobře vařit, že umí poklidit a že všechnu práci doprovází zpěvem.

“ A máme tě, teď nám budeš hospodařit na našem skalním hradě,” zakřičel Kleofáš, chytil Kristýnku a odnesl ji do jejich loupežnického hnízda.

Kristýnka se nelekla, vždyť měla pro strach uděláno. Nebála se bludiček ani hejkalů, jak by se tedy mohla leknout obyčejných loupežníků!

Když ji posadili na pařez uprostřed jeskyně, udiveně se rozhlédla kolem a spráskla ruce:” Vy tu tedy máte nepořádek! Dlouho vám tu nikdo neuklízel, mám pravdu?”

Kleofáš mlčel a všichni ostatní loupežníci s ním. Ondrášovi zčervenaly tváře hanbou, tolik se před krásnou dívkou styděl!

Kristýnka nemeškala a pustila se do velikého úklidu. Zpívala si veselou písničku, kterou si potom i loupežníci notovali až do večera. Jak jim hned bylo v jejich příbytku veseleji!

Druhý den se loupežníci vydali na velký lup do města, Kristýnka zůstala v hradě sama. Nechtěla utéct, vždyť oni jí slíbili velmi zlou odplatu, jestli by se jenom snažila uprchnout. Kristýnka byla chytrá a věděla, že na loupežníky se přece musí jít “od lesa”!!!

Když se k večeru vrátili z města, přinesli s sebou také spoustu dobrého pití, které nepoctivě získali! To byla oslava podařeného dne! Loupežníci jedli dobroty, které jim Kristýnka připravila na ohni a zapíjeli je lahodným mokem. Po mnoha doušcích opojné tekutiny usnuli jako když je do vody hodí.

“ Tak, a je to,” povyskočila si Kristýnka radostí.

Ještě stačila zjistit, zda opravdu všichni spí, a potom už sebrala nohy na ramena a utíkala zpátky do vesnice.

“ Lidičky, lidičky, pojďte mi pomoc! Loupežníci usnuli na svém skalním hradě,” křičela a klepala na dveře každé chalupy.

Nikdo z vesničanů nemeškal. Vzali ty nejsilnější provazy a utíkali do lesa po cestičce, kudy vedla obávaná stezka k hradu. Jakmile lidé zahlédli spící loupežníky, rychle je svázali.

“ Co s nimi?” zeptal se Vašek od Horníkových.

“ Co by! Mám nápad,” řekla Kristýnka,” všechno, co kdy uloupili, si budou muset odpracovat. Tak pomůžou celé vesnici a také sami sobě!”

To bylo radosti! A loupežníci se ráno nestačili divit!

O Kristýnce se dlouho povídalo v celém kraji, vždyť dokázala obelstít tu nejstrašnější bandu loupežníků široko daleko! Po čase si statečnou dívku vybral Jeník a konala se veliká svatba.

Kraj si oddechl a skalnatému hradu se začalo říkat Drábovna. Někteří lidé si myslí, že prý na místě Drábovny je zakopán poklad! Ale jiní zase říkají, že loupežníci všechno uloupené jídlo snědli a všechny uloupené předměty už dávno prodali! Ale kdo ví…

Audio verze pověsti ZDE.