Tehdy tu jezdil mladý postilion. Vesele si prozpěvoval, když do vesnice přijížděl. A když mu bylo nejveseleji, troubil na svou poštovskou trubku!

Už z dálky lidé z městečka na pošťáčka volali: „Co nám dneska přivážíš?”

Ten pobídl koně a vesele odpověděl: “Samé dobré zprávy ze všech koutů světa!”

Truhlici, kterou měl na voze, pečlivě střežil. Vždyť právě v ní vezl všechnu tu nejdražší poštu, kterou mu lidé svěřovali. Věděl, že nesmí zklamat, že musí všechny zprávy doručit včas a do správných rukou. A tak se také stávalo.

Jednoho dne se však postilion opozdil. V Mladé Boleslavi bylo posvícení, a to se ví, že tam nemohl chybět. Zatancoval si s děvčaty, ochutnal nejlepší koláče a jelita a navečer se rozhodl odjet do nedaleké vesnice s psaníčky.

„Nejezdi, vždyť víš, co se povídá o lese za Boleslaví!” varoval ho boleslavský rychtář.

„Já mám pro strach uděláno, vždyť vy to sám moc dobře víte! A co bych to byl za pošťáka, kdybych nedoručil svěřené psaní včas?”

Sám věděl, že několik lidí, kteří v noci navštívili boleslavský les, potkalo tajemného muže na koni. Každý se ho bál a málokdo by se vypravil v pozdní noční hodinu do tajemného lesa. V okolních vesnicích se povídalo, že je to duch zlého vrchního, který toužil pouze po bohatství a nehleděl na ostatní. Teď prý musí za své hříchy strašit.

Postilion naskočil na vůz a vyjel. Koně poslouchali, sám si vyzpěvoval svou oblíbenou písničku a už se těšil, až zase rozzáří oči všech těch, na které čeká v truhle psaníčko. Ti už určitě netrpělivě vyhlíží jeho vůz!

Uprostřed lesa se koně zastavili a nechtěli jít dál.

„No tak, jedeme,” pobídl je. Tu však spatřil uprostřed cesty ohnivou záři. Zpočátku se lekl, ale poté zamlaskal na koně a ti se dali do klusu. Přijeli blíže. Postilion viděl jezdce s černým kloboukem a zlýma očima. Jeho kůň byl bílý jako sníh, ale z jeho nozder šel oheň, který spálil vše, co mu přišlo do cesty. Ohnivé jazyky olizovaly křoví i trávu.

Cizí jezdec se zamračil a zakřičel: „Další člověk mě přijel navštívit, tak pojď, pojď odvážný pošťáčku, zatančíme si ohnivý tanec!”

Ale mladý postilion se nelekl. Vzpomněl si na tisíce písmenek, které musel ještě dnes předat toužícím srdcím. Přijel ještě blíže a z místa, kde už mohl jezdci pohlédnout do očí, zavolal: „Když zatančit, tak zatančit! Ale jenom s pořádnou muzikou!”

Vzal svoji pošťáckou trubku a začal hrát. A hrál stále dokola. Písnička se nesla ztichlým lesem. Pošťák viděl, jak bílému koni mizí plameny z nozder, jak se na jezdcově tváři objevuje smích. Jezdec se rozesmál a se šťastným smíchem na tváři zmizel v lese.

Postilion nepřestával troubit na svoji trubku. A troubil až do vesnice, kde už ho netrpělivě očekávali. Rozdal všechna psaníčka a potěšil tak mnohé dušičky! Ale přece jenom z jednoho rozveseleného srdíčka měl dnes největší radost – z rozesmátého srdce tajemného jezdce.

Všem potom vyprávěl, co zažil. Lidé mu věřili, vždyť pošťák nikdy nelhal. Jezdce už nikdo v lese nepotkal a říká se, že ho vysvobodila právě veselá písnička, kterou mu pošťák zahrál. A občas, když lesem probleskují paprsky sluníčka, ozve se prý krásná melodie. Zpívá to mladoboleslavský postilion? Tajemný jezdec? Nebo stromy? Či vítr? Kdo ví!

A tak i vy, až budete na cestách v mladoboleslavském kraji, vzpomeňte na statečného postiliona, který veselou písničkou pomohl duchovi zlého vrchního. A když i Vy si budete každý den prozpěvovat, bude celý svět veselejší.

Audio verze pověsti ZDE.