Nejčastěji jste ho mohli potkat právě v náručí Prachovských skal v jeskyňce. Tam měl krásný výhled do Krkonoš, Jizerských hor, na Kozákov a na Bezděz.

Jeho největší pýchou byla zahrádka, ve které pěstoval spoustu květinek. Ty mu věnoval sám moudrý Krakonoš. Léčivé mateřídoušky a kontryhely sbíral na čaj. Na jaře pečoval u potůčku o sněhobílé bledulky a konvalinky, jasně žluté upolíny a blatouchy. Přes léto vykvétala vzácná astra chlumní a na podzim zbarvily zahrádku jedovaté fialové ocúny. To byla podívaná!!!

Jednoho dne se však Pelíšek vrátil domů a když spatřil svoji zahrádku, dostal veliký vztek! Květinky vytrhané, tráva pošlapaná!

 „To tedy ne!” rozzlobil se Pelíšek, „moji zahrádku nikdo ničit nebude! Jen až já zjistím, kdo to udělal!!!” Jeho hněv se nesl údolím jako nekonečná ozvěna mezi skalami.

Večer se Pelíšek nenápadně připlížil pod okna vesnického hostince a naslouchal hlasitým rozhovorům.

„Pánové, teď vám povím něco, o čem nevíte! Zdejší rytíř Čéč nás zve na svoje panství! Prý má něco, co ještě nikdo nikdy neviděl!” prohlásil menší muž.

Druhý, větší, vstal od stolu, a řekl: „Vždyť už to ví celý kraj! Rytíř Čéč získal někde velmi krásné květiny a chce se jimi pochlubit!”

Všichni se rozesmáli: „Jinak by nás na hrad nezval!”

To Pelíškovi stačilo! „Ta nespravedlnost, o kterou nyní pan Čéč opírá svoji slávu, musí být přece spravedlivě potrestána!”

Tu noc měl Pelíšek napilno. Pobíhal po kraji sem a tam a chytal do váčku světlušky, které mu slíbily pomoc. Přes den je ještě opatrně, aby neulétly, spočítal.

Jakmile se setmělo, šel Pelíšek na hlavní cestu, která vedla do Čéčova panství. Měsíc už stál vysoko na nebi, údolím se neslo houkání sov. Tu však noční klid přerušilo blížící se koňské spřežení.

„Už jede, už přijíždí,” zaradoval se Pelíšek, „teď máte, světlušky, cestu volnou.” Světlušky vylétly a rozžehly svá světýlka podél cesty. Pelíšek rychle utíkal k rybníku a nezapomínal pokládat malá světýlka na trávu. Poslední světlušky, ty, které nejvíce svítily, vzlétly nad rybník. Tak byla pro pana Čéče přichystána osvícená cesta až do rybníka.

Pelíšek se schoval do rákosí a netrpělivě čekal! Rytíř Čéč marně natahoval ruce po zářivých světýlkách. Jak rád by je měl doma, na své nové zahrádce! Vůz sjel z cesty a přímo do rybníka!!! Pelíšek už jenom slyšel, jak pan Čéč kleje na celý svět, jak se zlobí i na ty malé světlušky. Pelíšek se rozesmál tak, že pan Čéč rázem pochopil, kdo mu tuto cestu přichystal.

Do tiché a klidné noci zaznělo Pelíškovo ponaučení: „NERABUJ PŘÍRODU, NECHCEŠ-LI MÍT ŠKODU!”

Tuto větu si již pan Čéč pamatoval až do konce svého života.

Vylezl z rybníka, třásl se zimou. Na cestě zahlédl Pelíška a zavolal na něj: „Pojď, já ti všechny květiny vrátím.”

„Nechte si je, pane, ale starejte se o ně tak dobře, jako já,” odvětil Pelíšek a odešel do své jeskyně.

Ráno se Pelíšek rozhodl, že půjde ke Krakonošovi. Ten mu věnoval nové květinky. A v Prachovských skalách opět zářila Pelíškova zahrádka, které už nikdy nikdo neublížil!

Když zavítáte do Prachovských skal, určitě si všimnete i Pelíškovy zahrádky! A možná že i vy sami znáte místa plná krásných květinek. A až se jim budete na výletech obdivovat, nezapomínejte na Pelíškovo ponaučení!

Audio verze pověsti ZDE.