Každé ráno se Čeperka probudil a šel zjistit, jak se jeho přátelům daří!

„Dobré ráno,” ozývalo se ve vodní říši. To všechny ryby a vážky zdravily hodného vodníka.

Čeperka měl pod svou ochranou také jeřáby, ledňáčky, motáky-pochopy a další ptačí kamarády. Spousta z nich žila v rákosí a stavěla si útulná hnízda, někteří létali nad rybníkem a vzhlíželi se v něm jako v zrcadle.

Všechno bylo ten den v pořádku. Čeperka se usmíval. Voda se leskla čistotou, ani jedno smítko na hladině neplavalo. Písek na dně rybníka byl hladký, sypký, přesně takový, jaký má být.

A tak Čeperka nemeškal a vylezl na svoji oblíbenou vrbu, aby si upravil svoje pentličky a spočítal knoflíky na fráčku, ze kterého stále padaly kapky vody.

„To je dneska krásně,” usmál se, když spatřil nebe bez mráčku a zářící sluníčko. Vážky mu poletovaly kolem hlavy a Čeperka se pustil do prohlížení svých pentliček: „Žlutá je od mlynáře, že jsem mu znovu roztočil v podobě čeledína mlýnské kolo. Modrá, ta je od sedláka, že jsem mu jako černý kůň pomohl zorat pole, a červená,” Čeperka se zasnil, „ta je od Mařenky, že jsem jí našel milého Michala.” Všechno dobro vodník konal vždy v různých převlecích. Nechtěl, aby ho lidé poznali.

Vtom se hladina zčeřila a Čeperka uslyšel křik vesnických kluků.

„Co ti tady chtějí?” lekl se a skočil do vody, aby mohl sledovat, proč se kluci vypravili k rybníku.

Uviděl, jak čtyři neodvážnější chlapci sedí v loďce a odrážejí se od břehu.

„Pepíku, snad si ptáky v rákosí prohlédneme zblízka! A možná tam budou mít vajíčka! ” vykřikl klučina v modré čepici.

„To by v tom byl čert, aby se to nepodařilo,” souhlasil ten pihovatý.

Čeperka se tiše usmál: „Čert v tom nebude, ale vodník ano! Přece mi nebudete plašit ryby a ptáky! A vajíček se vám zachtělo?”

Nemeškal ani chvilku a rychle odplul do rákosí, aby ptáky varoval. Jakmile je Čeperka na hrozící nebezpečí upozornil, posadily se labutě na svá hnízda a ostatní ptáci se je snažili křikem nad rybníkem chránit. Snad je nenajdou!

Čeperka se rozhodl, že klukům jejich troufalost nedaruje! Nadechl se a mohutným výdechem rozvlnil vodu v rybníce. Po hladině začaly tancovat veliké vlny. Tu jedna z vln se přehoupla přes okraj loďky, div ji nepřevrhla.

„Kluci, co se děje?”

„Nevím, rychle na břeh!”

Čeperka nebyl zlý, chtěl chlapce jenom postrašit, aby si pamatovali, že ptáci musí na rybníce zůstat, že bez nich by rybníky nebyly rybníky.

Připlaval k loďce a nenápadně do ní foukal, aby přistála u břehu. Kluci se nestačili divit. Nepádlovali, a přesto jejich loďka plula.

Vytáhli loď a posadili se do trávy.

„Co to bylo? Taky to slyšíte?” zeptal se ten nejstarší!

„Slyšíme!” Údolím se nesl táhlý šepot, snad ozvěna: „Pamatujte si, vajíčka nezískáte a ptáky plašit nebudete, nikdy!”

Kluci se usušili na sluníčku a vrátili se do vesnice. O svém dobrodružství nikomu nevyprávěli, vždyť by se jim lidé smáli!

Čeperka se posadil na vrbu a pustil se do počítání knoflíků na fráčku. Hladina se uklidnila, labutě vyplavaly na modrou hladinu a nezapomněly Čeperkovi poděkovat. Jeřáby a ledňáčci začali zpívat ptačí písničku. To bylo radosti!

Od té doby se nikdo z chlapců neodvážil jenom pomyslet, že by vodním přátelům nějak ublížil. Děti se v rybníce každé léto koupaly a Čeperka seděl na vrbě, leštil své botky a usmíval nad jejich radostí.

Když půjdete kolem těchto rybníků, nebojte se, vodník Čeperka neublíží, když lidé nebudou ubližovat jemu a jeho vodním přátelům! A jestli ho potkáte, pozdravte ho, bude rád.

Audio verze pověsti ZDE.