Úvodní strana > Za pověstmi Českého ráje > 18 pověstí z pohlednicových karet

Jičín

Město Jičín,nazývané branou do Českého ráje, je opředeno mnoha pověstmi. Jedna z nich vypráví o šlechtičně Elišce Kateřině Smiřické. Ta za svou lásku ke kováři byla po jedenáct let vězněna svým otcem na nedalekém hradě Kumburku. Zachránil ji až šlechtic Ota z Vantenberka, který doufal, že tak získá velký majetek. Jakmile ji vysvobodil, usídlili se spolu v Jičíně. Do jejich panování se však vmísila Eliščina mladší sestra Markéta…

„Eliška byla naším otcem zbavena dědického práva, jičínský zámek a všechno kolem něho patří přece mně,“ zlobila se Markéta, když zjistila, že se Eliška vrátila do Jičína. „Přece se ho jen tak nevzdám!“

Eliška s Markétou se dlouho dohadovaly, co které patří, která má na dědictví větší nárok. Žádná se však majetku nechtěla vzdát. Co jenom poddaní na zámku vyslechli hádek. Nebylo dne a noci, aby se setry nehašteřily.

Jindřich, manžel Markéty, nemohl už neustálý křik obou žen poslouchat. Požádal českého krále Fridricha o souhlas, aby on, Jindřich, se svou ženou Markétou, mohli v Jičíně panovat. A netrvalo ani týden, a Jindřich držel v ruce povolení k získání jičínského panství. Za několik dní poté přijela do Jičína vzácná královská komise, aby pořídila soupis celého majetku.

Jindřich předstoupil před měšťany a zvolal: „Já, Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka, a moje paní Markéta od dnešního dne vládneme vám, jakož i městu Jičínu a celému panství.“ Eliška se velmi hněvala, vždyť ona je starší než Markéta, ona má proto právo vládnout zdejšímu kraji, nikdo jiný! Neváhala a pozvala ctihodnou královskou komisi na hostinu. Vždyť by se mohli u krále přimluvit.

„Pánové, pojďte, posedíme, popijeme, kuřata jsou napečená…,“ pozvala je do svých světnic. Nezaváhal ani jediný, pečínka a víno je lákaly. Jakmile se zakousli do prvního křehoučkého stehýnka, začala Eliška naříkat: „Markéta nemá pravdu, jedenáct let jsem strávila na Kumburku a teď tohle? Nespravedlnost, samá nespravedlnost na tomto světě.“

Muži z komise jenom pokyvovali hlavami, jedli, pili a mlčeli. „Kdyby mi tak někdo mohl poradit, co dělat!“ vzdychla Eliška. Čekala, že alespoň jediný přislíbí pomoc, ale nedočkala se. Víno komisi natolik omámilo, že jeden po druhém usnuli.

Eliška začala plakat, věděla, že jí už nikdo nepomůže. Šla tedy do zámeckého sklepení, aby svým věrným žoldnéřům rozdělila střelný prach, než opustí Jičín. Od té doby už Elišku nikdo nespatřil.

Veliká rána otřásla k večeru Jičínem. Kdo stál poblíž, viděl, jak celá přední strana zámku vyletěla do povětří. „Hoří, hoří!“ začalo se ozývat. A opravdu, jičínský zámek stál v jedněch plamenech. Lidé běželi pro džbery, nabírali vodu, snažili se rudé plameny uhasit a zachránit obyvatele zámku.

Pod troskami zahynula Eliška, ctihodní pánové z královské komise, Jindřich a spousta nevinných poddaných. Jenom Markéta se zachránila. Nabytý majetek ji však štěstí nepřinesl. Brzy musela díky své víře uprchnout do Němec. Tam v zapomnění a chudobě zemřela.

Nikdo neví, co se přesně ten večer stalo. Že by nešťastná Eliška zapálila střelný prach úmyslně? Nebo to všechno byla jenom nešťastná náhoda? To už nám dnes nikdo nepoví.

Až budete v Jičíně, projděte se pod podloubím na náměstí, vyjděte na vysokou věž, navštivte jičínský zámek a zavzpomínejte na nešťastnou Elišku. Mezi zdmi již nezaslechnete neustálé pře dvou sester Elišky a Markéty, protože, a to si pamatujte, hádky a zlost stejně nic nevyřeší.

Náhled pro tisk
Vytvořeno 5.7.2009 15:40:44 | přečteno 168x | zdarska
load