Úvodní strana > Za pověstmi Českého ráje > 18 pověstí z pohlednicových karet

Lomnice nad Popelkou

Lomnice

Lomnice nad Popelkou je menší městečko, které leží mezi Jičínem a městem Semily. Pokud byste zkoumali blíže znak města, překvapilo by vás, že je na něm zobrazen muž se širočinou v pravé a partizánou v levé ruce. Proč je tomu právě tak? Poslechněte, co vypráví pověst.

V dávných dobách se na hradu Kozlov blízko Lomnice nad Popelkou usídlil zlý loupežník Bořek. Svými útoky, okrádáním a bojechtivostí sužoval lidi v celém okolí. Nejhůře na tom byli obchodníci a pocestní, které přepadal po temných nocích na cestách a okrádal je úplně o všechno. Často bránili i svůj holý život!

Jednou ráno se vrátil do Lomnice nad Popelkou švec Matěj. Vypadal unaveně, cáry kabátce na něm visely, kalhoty potrhané a na hlavě mu vyrostla veliká boule. „Co se stalo? Snad nezapadl do houštin?“ divili se Lomničtí.

Matěj se ne ně smutně podíval: „Co by… Bořek…“ A všem bylo hned jasné, že v noci Bořek Matěje přepadl a že mu ukradl všechen výdělek, se kterým se Matěj vracel ze semilského trhu.

Matěj se to tak nechtěl nechat. Jakmile se mu zahojila poslední rána na těle, rozhodl: „Už to takhle nejde dál. Okrádat nebohé slušné lidi! Musíme loupežníka chytit a odvést do Prahy, tam už si s ním král poradí!“

A tak se další den sešli všichni muži, co jich jenom v městečku bylo. Matěj věděl, že nemohou jít na loupežníka silou, ale chytrostí, a tak vymyslel plán, který všem bojovníkům vysvětlil. Došli až k hradu Kozlov. Potichu, že by ani myška nebyla tišší, vykopali před hradním mostem hlubokou jámu. A hned ji přikryli chvojím, listím a větvemi. Pomsta byla připravena, Matěj doufal, že se nakonec Bořek vzdá.

„Hurá na loupežníka!!!,“ vykřikli muži a se svými zbraněmi zaútočili na Kozlov. Jakmile zaslechl Bořek rámusivé zvuky, nemeškal ani chvíli: „Oni si myslí, že mě dostanou. Cha cha, to se ještě podiví, jak je loupežník na boj připraven!“ Oblékl svou nejlepší výstroj, kterou by snad ani rána z kanónu nezničila: „Tak, teď kolem nich proběhnu a uteču do tajné skrýše v lese, tam mě nikdy nenajdou.“

Vyřítil se z hradní brány. Utíkal, v jedné ruce držel sekeru, v druhé ruce kopí, doufal, že se ho hned muži leknou. Hnal se na ně, co mu síly stačily. Lomničtí nemeškali a dali se na útěk. „A vida je, panáčky, jak se lekli a utíkají! Tak jsem silný, tak jsem udatný,“ radoval se loupežník. Ale ouha, sotva udělal několik kroků, spadl do veliké díry. „Co je to? Kdo to tady vykopal?,“ začal nadávat a láteřit na celý les. „Pomůže mi někdo!?“

Matěj, který se schoval za vysoký smrk, přistoupil k jámě a s úsměvem na tváři řekl: „Pomůžeme, loupežníčku, pomůžeme ti úplně stejně, jako ty pomáháš nám. Vy, kdo jste bojovali, nebojte se vstoupit do hradu a vzít si to, co nám, Lomnickým, patří.“ Bořek se jenom smutně koukal na hordu mužů, za kterými se zavřela brána Kozlova.

Podíval se prosebně na Matěje: „Co se mnou bude? Co mi provedete?“ „Žádný strach,“ řekl Matěj, „na Pražském hradě už si s tebou budou vědět rady.“

Loupežníka Bořka svázali a na káře ho odvezli do Prahy. Však si to zasloužil. A Lomničtí? Ti si konečně žili v městečku spokojeně. Matěj zase začal ševcovat a o jeho chytrém nápadu se povídalo ještě dlouho po jeho smrti.

Loupežník a jeho zlé činy nebyly nikdy v Lomnici nad Popelkou zapomenuty. Za svoji chytrost dostali Lomničtí od krále právo, aby směl být loupežník vyobrazen na jejich erbu. Stojí tam na zeleném roští se svými zbraněmi - sekerou v pravé ruce a kopím v ruce levé. A když se na něj zadíváte, určitě si vzpomenete, jak byl za loupení a okrádání druhých spravedlivě potrestán.

Náhled pro tisk
Vytvořeno 5.7.2009 15:40:31 | přečteno 169x | zdarska
load