Udatný rytíř Václav Budovec z Budova nechal postavit krásný zámek, nazývaný Mnichovo Hradiště. Statečně bojoval za císaře Ferdinanda II, avšak při bitvě na Bílé hoře se Václav vzepřel císaři a byl za to pro výstrahu popraven. Od té doby jeho duch bloudil zámeckými komnatami. Císař potom přenechal zámek svému oblíbenci Albrechtu z Valdštejna, který mu stál v bitvě na Bílé hoře po boku. I ten se mu později znelíbil a Ferdinand ho nechal tajně zabít. Od té doby v zámku bloudí zakletý bílý rytíř Václav a modrý rytíř Albrecht.

Po sto letech od zavraždění vévody Albrechta se krásné hraběnce Alžbětě narodil synek Vincenc. Od narození trpěl částečnou slepotou, přesto byl velmi zvídavý a uměl brzy hrát na kdejaký hudební nástroj. Jednoho dne, na podzim odpoledne, uviděl v zámku dva přízraky bojujících rytířů.

Maminko, pověz, prosím, viděl jsem zde dva rytíře. Bojovali spolu, jeden byl bílý a měl červený chochol na přilbici,“ díval se napjatě Vincenc na svou matku.

„A ten druhý?“ usmála se maminka Alžběta, „nebyl v modrém se žlutým chocholem?“ „Ano, maminko, ty něco víš? Povídej, prosím, kdo jsou ti dva páni?“ těšil se Vincenc.

Vím, ale vše ti lépe povypráví tvoje babička Marie Markéta. A tak mu babička Marie Markéta pověděla o tom, jak spolu kdysi oba rytíři v bitvě na Bílé hoře bojovali. „Avšak nikdo neví, jak jim pomoci, jak je vysvobodit. Leda by se povedlo je oba usmířit.“ pohladila Vincence po hlavě.

Tu noc se malý Vincenc rozhodl, že přijde na to, jak oba rytíře usmíří a pomůže jim z jejich prokletí. Vincenc vyrostl a oženil se s krásnou hraběnkou Sofií. Na zakleté rytíře však nezapomněl a často se za jejich vysvobození a usmíření modlil.

Jednou, když hrál Vincenc na klavír, navštívil ho bílý rytíř a pravil: „Krásně hraješ, pane. Tvé modlitby mi pomáhají a děkuji za ně! Mohu ti svěřit tajemství. V hlubokých sklepeních pod zámkem se nachází poklad, který jsem tam já, Václav Budovec z Budova, tajně ukryl.“ Jak duch domluvil, hned zase zmizel. Myšlenka na bohatství Vincence změnila. Přestal myslet na rytíře, na rodinu a začal hledat poklad. Ale vytoužené bohatství se nikde neobjevovalo. Proto mnoho času začal trávit bujarým veselím, hrami, lovem jelenů a kanců v nedaleké oboře Klokočka.

Jednou v noci, kdy Vincenc ztrápeně hleděl do plamenů ohně v krbu, přistoupil k němu modrý rytíř a tiše povídal: „Pane, již bylo dost tvých radovánek. Pokud budeš takto zacházet s rodovým majetkem, oslepneš nadobro, marné budou všechny rady lékařů!“ A jak se objevil, tak zmizel.

Vincenc se lekl. Proroctví Albrechta, modrého rytíře se žlutým chocholem ho vyděsilo. Nové ráno začal s úsměvem na rtech. Přistoupil k Sofi i a žádal ji za odpouštění za své špatné chování. Sofie ho pohladila: „Nezlobím se, buď takovým manželem, jakým jsi byl před lety.“

Vincenc se zase začal modlit za vysvobození bílého a modrého rytíře. Aby měli kde spočinout, nechal pro rytíře Albrechta v kapli svaté Anny postavit ozdobnou schránku a pro rytíře Václava odkryl na jednom místě v zámku červenou pamětní desku. Přesto se každý rok v sychravém listopadu ozývá v zámecké chodbě hřmot mečů z rytířského souboje. Duchové bílého Václava a modrého Albrechta spolu stále soupeří jako tehdy v bitvě na Bílé hoře.

Pomozte oba rytíře usmířit a vysvobodit! Odpočinutí na zámku Mnichovo Hradiště sice našli, ale usmíření jim nebylo dopřáno. Tak ať na něco chytrého přijdete. Hodně štěstí!