Úvodní strana > Za pověstmi Českého ráje > 18 pověstí z pohlednicových karet

Mohelnice u Mladé Boleslavi

Mohelnice

Na Mladoboleslavsku nedaleko Mnichova Hradiště dojdete po turistickém značení přes vrch Káčov až na Zásadku. Dříve zde stával hrádek. V nedaleké Mohelnici si povšimněte zajímavého kostelíka s dívčí hlavou na fasádě. A co o těchto místech vypráví pověst?

Kdysi dávno bydlel na Zásadce šlechtic, který se jmenoval Vilém. Odmalička se učil šermovat mečem, jezdit na koni a bojovat proti nepřátelům. Když potom česká vojska táhla do boje proti Turkům, přidal se Vilém k nim. V boji však padl do zajetí a ocitl se až v dalekém Turecku.

„Co s tebou, mladíku, měl bys být odsouzen k trestu smrti jako ostatní zajatci. Jsi-li šikovný…,“ přemýšlel paša, nejvyšší vůdce tureckých vojsk, kterému se mladík zalíbil. Vilém mu skočil do řeči: „Umím všechno. Pomůžu všude, kde bude třeba, jenom mě, prosím, nezabíjejte.“

A tak ho turecký paša přidělil za pomocníka zahradníkovi. Vilém byl rád, že se může starat o květiny. Moc se mu ale stýskalo po Zásadce. Pěvně doufal, že se zase bude moci vrátit domů. Pomalu se učil turecky. Řeč to byla zvláštní, nikterak lehká, ale Vilém byl bystrý a jednotlivá slova si rychle pamatoval. Jednou si od zahradníka půjčil loutnu a začal zpívat smutné písničky.

Tu z okna vyhlédla pašova dcera Adélka: „Kdo to tak krásně zpívá?“ Uviděla Viléma. Hned se jí zalíbil. Když se však tatínka na Viléma zeptala, paša se rozzlobil: „Pomocník zahradníka? On se ti líbí, ten zajatec? Buď ráda, že jsem mu nenechal stít hlavu!“

Adéla se rozbrečela, tolik by chtěla, aby mohl být Vilém zase svobodný. Druhý den přišla bez vědomí tatínka do zahrady. Vilém se do Adélky zamiloval hned, jak ji spatřil. Po nějakém čase, kdy se Adélka s Vilémem tajně scházeli, mladík prohlásil: „Utečeme spolu ke mně domů, tam nás nikdo nenajde, tam budeme v bezpečí.“ Adéla souhlasila, věděla, že paša by k sňatku s Vilémem nikdy nesvolil.

Ze stájí ukradli dva nejlepší koně a po dlouhé cestě dojeli až do Čech na Zásadku. Ale co paša v Turecku? Když zjistil, že jeho dcera utekla se zajatcem Vilémem, velmi se rozzlobil: „To jim nedaruji! Při Alahu přísahám, že přivedu Adélu zpátky do Turecka!“

Vydal se do Čech. Dlouho hledal cestu, nevěděl, kde Čechy leží, kudy má jet. Bloudil po lesích. Zeptal by se, kudy kam, ale nikdo mu nerozuměl. Tu se mu začal v noci zdát podivný sen. Vzdálený hlas ho nabádal, aby odvolal svou zamýšlenou pomstu. Potom prý Adélku a Viléma najde. Když se mu zdálo o zrušení přísahy už třetí noc, uvěřil paša snu a při ranním rozednění slavnostně prohlásil:

„Alahu, odpouštím dceři Adélce i jejímu Vilémovi.“ Vtom se před jeho zraky otevřel hustý les a on uviděl nádherný hrádek, z jehož brány vycházela mladá paní s děťátkem v náručí. Objímal ji urostlý muž. Paša v nich poznal Adélku a Viléma. Když přišli blíž, Vilém řekl: „Ukradli jsme koně a utekli jsme z Turecka, proto prosíme za odpuštění.“

Paša zvedl oči k dceři: „Adélko, jsi tu spokojená?“ Adélka se usmála: „Jsem tu moc šťastná, opravdu! Podívej, tatínku, narodil se nám syn, tvůj vnuk!“ Paša objal vnoučka a mladým manželům odpustil. Místo toho, aby se vrátil zpět do Turecka, zůstal s nimi na Zásadce až do smrti. Za svoje peníze postavil v místech svého posledního noclehu kostel.

Až půjdete kolem mohelnického kostela, vzpomeňte na Viléma, jeho Adélku a tureckého pašu. Uvědomte si, že je dobré umět si vzájemně odpouštět.

Náhled pro tisk
Vytvořeno 5.7.2009 15:40:13 | přečteno 299x | zdarska
load