V době, kdy celou zemi oslabovaly husitské války, se vydal slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova dobýt tento mohutný hrad ležící uprostřed Českého ráje. Věděl, že hrad se stal pro většinu vojsk tvrdou zkouškou odvahy a vytrvalosti.

„Musíme zvítězit a hrad dobýt, protože se to ještě nikdy nikomu nepodařilo,“ křikl na své vojáky. S odhodláním zvítězit se vydali přímo k hradu. Nezapomněli na brnění, přilbice a zbraně. To ale ještě nevěděli, že jim ani pečlivá výzbroj v boji nepomůže.

Jako bouře se Žižkovo vojsko přihnalo do kraje a obklopilo hrad ze všech stran. Udeřili jednou, udeřili dvakrát…ale i po třetím útoku zůstávaly hradby stát před jejich očima, k zemi nepadla ani jediná. Žižka překvapením strnul, na neúspěchy nebyl zvyklý.

Co teď? „Na to se musí jinak,“ řekl a přemýšlel. Vojáci zvedli hlavy, čekali, co jejich vojevůdce nařídí. „Musíme lidi v hradě nechat hladovět. Až budou mít hlad, vydají se pro zásoby do jiné vesnice. Jedině tak hrad obsadíme!“

„Hurá,“ radovali se jeho vojáci. Poslouchali Žižku na slovo a věděli, že místo boje teď přijde odpočinek a trpělivé čekání. Vždyť už ani neměli sílu bojovat, poslední dny jedli jenom chléb a pili čistou vodu, jejich těla byla zesláblá. Lehli si tedy pod strom, čekali a spali.

Na hradě zatím všichni přemýšleli, co dělat. Zásoby se tenčily, do zpěvu jim nebylo. Tu přišel za panovníkem Prokop, udatný zbrojnoš, kterému nechyběla chytrost pod čepicí. Prohlásil: „Žižkovo vojsko je zesláblé, hladové. Obklíčili nás a čekají, že my přijdeme žebrat o jídlo, a nakonec, až budeme za hradním příkopem v jiné vesnici, hrad dobudou a ještě se nám vysmějí.“

Panovník pokýval hlavou, tušil, že jeho poddaní stejně jednou budou muset hrad opustit, jinak by zemřeli hlady. „Mám proto nápad,“ kývl hlavou Prokop a vysvětlil panovníkovi, jak husity vyhnat z tohoto kraje. Panovník se usmál, souhlasil.

Dal Prokopovi poslední džbánek vína a kuře a nakázal všem poddaným, aby se radovali, jak jenom nejvíce dovedou. Hudebníci naladili své nástroje, ostatní se dali do zpěvu a tance. Čím víc se radost a veselí rozléhaly údolím, tím víc Žižka a jeho bojovníci kroutili hlavami. „Proč se na hradě radují?“ „Vždyť přeci musí hladovět?!“

A slavný vojevůdce se divil nejvíce: „Já už hlady nevidím a oni si na hradě vyhrávají?“ Tu před něj předstoupil odvážný mládenec, usmál se, nabídl Žižkovi víno a kuře: „Prosím, pane, nezlobte se, ale můj pán vám posílá tento dar. Víme, že vy i vaše vojsko hladovíte, proto přijměte víno a kuře. My máme zásob dostatek na celé měsíce!“ Tím mládencem byl samozřejmě Prokop.

Žižka nevěřil svým uším a očím: „Víno a kuře? A zásoby na několik měsíců?“ Než stačil poděkovat, Prokop zmizel za hradní bránou. Žižka darované jídlo zlostně zahodil do křoví a zuřivě zavelel: „Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu!“ Vojsko se pod jeho vedením dalo na ústup. Všichni vojáci zmizeli a v kraji zavládl klid a mír.

A na hradě? Brány se otevřely, lidé si konečně mohli dojet pro zásoby jídla a pití. Prokop byl pasován na rytíře, neboť svým vtipným nápadem hrad zachránil. A od té doby, co Žižka přirovnal hrad ke kosti, nazývá se hrad Kost. A protože Kost je stále tvrdá a pevná, žádné další vojsko se o její dobytí nepokusilo.

Až půjdete údolím Plakánku směrem od Sobotky a spatříte hrad Kost v celé jeho kráse, vzpomeňte si, jak jej nápad chytrého zbrojnoše Prokopa zachránil před zkázou.