Tou dobou táhli krajem nepřátelští husité. Plenili hrady, toužili po slávě a penězích. Nejznámější byla posádka pod vedením dvou bratří - Jana a Jindřicha z Valečova. Usadili se na hradě Valdštejně a odtud podnikali útoky na další území. I Václav Paldra z Rotštejna, kterému nikdo neřekl jinak než Vaněk, se nájezdů husitů obával. Již několikrát se prohnali skalami, již několikrát slyšel dusot jejich kopyt. Zatím však hrádek skrytý v lesích neobjevili. Jan a Jindřich se jednoho dne vraceli z Navarova, když potkali pocestného. Jan zvolal: „Ke komu se hlásíš, k nám husitům nebo snad ke katolíkům?

“ Muž chvilku přemýšlel - husité jsou bohatí panáčkové, z toho by mohl být měšec zlatých penízků. „Ke komu bych se hlásil! K husitům!“
Jindřich se usmál: „Dobře děláš, muži!“ Ten se jenom úlisně uklonil a povídá: „Milí pánové, vím, že husité jsou chytří a prozíraví... ani smítko prachu jejich bedlivým očím neunikne…“„Ano, to je pravda, ale proč nám to tady povídáš?“ divil se Jindřich.

„Panové však ještě neobjevili bohatství hradu Rotštejna, tam poklidně žije katolík Vaněk, truhly plné zlata a stříbra…“ Jindřich a Jan na nic nečekali: „Bohatství říkáš?Peníze? Na skrytém hrádku? Jedeme!“

Vojsko se prohnalo kolem pocestného, kterému zbyly jenom oči pro pláč. Zradil sám sebe, zradil Vaňka, nedostal ani penízek, ani poděkování…

Jelikož byli bratři Jan i Jindřich zkušenými bojovníky, poslali nejprve tajné zvědy, aby zjistili, co se na hradě děje a jak moc je opevněn a hlídán. Protože byli po dlouhé cestě hladoví, navštívili místní hostinec, kde chtěli ochutnat pečená kuřata a zapít své úspěchy zlatou medovinou. Hostinský připravil pohoštění a nalil jednu medovinu, druhou, třetí… Jan i Jindřich pili a pili, už se sešeřilo…Druhý den se vrátili zvědové se zprávami. Jenže Jan i Jindřich si nechali znovu nalít a hlasitě se domlouvali, jak Vaňkův hrad oblehnou a obsadí. A zase se sklonilo slunko k západu, oba bratři přestali dny počítat…

Po týdnu už měli oba jídla a pití dost. Zvedli se od stolů a halasně zvolali: „Bohatý pán Vaněk nechť se těší na naši návštěvu!“ A vydali se s vojskem k hradu. Přiblížili se k Rotštejnu. Jindřich zvolal: „Vaňku katolíku, opusť svůj hrad!“

Jan začal tlouci na bránu. Ta povolila. Vojsko vtrhlo dovnitř. Tam je však čekalo velké překvapení - nikde nikdo, jejich hlasy se jen smutně odrážely od tichých hradebních zdí. „Co to?“ „Kde je Vaněk?“ „Pustý hrad???“ Jan a Jindřich přišli pozdě. Vaněk už dávno od svých poddaných věděl, že oba husité se svými bojovníky sedí dole v panském hostinci a popíjejí výtečný mok. Nemeškal tedy ani chvíli a se svými poddanými uprchl do tábora katolíků.

Že čtenáři netušíš, kudy vedla jeho cesta z nebezpečí? Vypráví se, že utekl tajnou chodbou, která vede z Rotštejna dutinami skal až do jeskyně Postojná. Tam už na něho čekali jeho přátelé. Jan a Jindřich byli velmi zklamáni. Ztratili touhu hrádek zničit. Jan věřil, že se jednou stane Rotštejn jejich husitskou pevností. Ale jak šel čas, husité kraj opustili a Vaněk neboli Václav Paldra z Rotštejna se mohl do svého domova vrátit.

Ať se stalo, co se stalo, Rotštejn stále stojí uprostřed Klokočských skal a jeskyně Postojná stále mlčí o svých tajemstvích. A tajná chodba? O té nikdo neví. Vaněk a jeho poddaní nic neprozradili. Ale snad tu někde opravdu vede, snad propojuje Rotštejn s Postojnou, snad se opravdu skrývá po dutinami mohutných skal, snad čeká na někoho, kdo ji objeví…