Je tomu už hodně dávno, kdy v Rovensku pobývali tři bratři – Jan, Jiří a Václav. Peněz neměli mnoho, žili poskrovnu v malé chaloupce. Lidé je znali, jak by ne, vždyť tito bratři chodívali na zdejší zvonici zvonit. Zvony se ozývaly, pokud se někdo narodil, pokud někdo zemřel, pokud se k městečku blížilo nebezpečí.

Jednou navečer se vrátili bratři ze zvonice. Jana však dnes něco opravdu trápilo. Po večeři se bratrům svěřil: „Slyšeli jste zprávu o tom, kdo přijde do Rovenska?“
Jiří a Václav zakroutili hlavami, ještě se k nim žádná zvěst o nečekané návštěvě nedonesla. Jan všechno netrpělivě prozradil: „Míří k nám vrchnost z Jičína, sám jezuita, katolík Burnatius.“

Jiří a Václav se ulekli. Burnatius byl pověřen šířením katolického náboženství do všech vesnic a městeček, v Rovensku už o něm mnohokrát slyšeli, ale zdejší obyvatelé, protestanti, nechtěli o přejití na jinou víru ani slyšet.

Janovy zvěsti nebyly falešné. Burnatius opravdu přišel. A ne sám. Přijelo s ním mnoho císařských rejtarů na svých koních. Ti mu pomáhali šířit katolickou víru mezi prostý lid. Jan, Jiří a Václav na nic načekali – kdy jindy zvonit? Právě teď, když se blíží to největší nebezpečí!

Rovenští pochopili, co jim bratři ze zvonice vzkazují, hlas zvonů byl tesklivý, smutný…Všichni lidé se shromáždili na náměstí, v rukách zbraně. Nenechají přece katolíky zvítězit! Rejtarové v čele s Burnatiem se přiblížili. „Na ně, musíme ubránit sebe a svou víru,“ zvolal starosta a všichni se společně vrhli na Burnatia a jeho pomocníky. Burnatius, jakmile spatřil spousty lidí běžících proti němu, vystrašeně vykřikl: „Pryč, musíme utéct, takovou přesilu takhle neporazíme!“ Ten, který měl být nejodvážnější a který měl stát v čele s hlavou vztyčenou, pobídl svého koně k rychlému úprku zpátky do Jičína. Ostatní rejtaři dbali pokynů pána a na svých koních zmizeli také v dáli.

Rovenští protestanti si oddychli, takový úlek pana Burnatia opravdu nečekali. Konečně zase bude v Rovensku chvilku klid, určitě se tady jezuité dlouho neukáží, přejde je chuť rekatolizovat zdejší lid. Vtom však přiběhl Václav a hlasitě volal: „Lidičkové drazí, rejtaři nám podpálili zvonici!“ Rodiny se seběhly ke zvonici. Ta již byla ve chřtánu mlsných plamenů. Jan, Jiří a Václav smutně stáli a dívali se na zbytky dřevěné zvonice, která jim pomalu mizela před očima. Na hašení už bylo pozdě. Oheň ji celou pohltil.

Druhý den ráno pršelo, i nebe se potáhlo šedým smutkem. Jan, Jiří a Václav se vydali ke zvonici. Nezbylo z ní nic. Ani zvony, které se velkým žárem úplně roztavily. „Co uděláme?“ Jiří se smutně podíval na Jana a Václava. Jan se zamračil: „Tohle Burnatiovi a jeho vojsku nedaruji. Ale Václav se pousmál: „Nezbývá nic jiného, než postavit zvonici novou.“

Všichni Rovenští se pustili do práce a za několik týdnů byla zvonice postavena. Bratři se šli po schodech vzhůru podívat na nové zvony. Ale co to? Jan, Jiří a Václav se nestačili divit – zvony stály srdcem vzhůru! To totiž vrchnost navzdory všem protestantům v Rovensku umístila zvony schválně obráceně.

Ale bratrům se nikdy srdce ke zlu nenatočila. A společně se naučili zvonit na obrácené zvony pomocí šlapadel.

Nezapomeňte navštívit v Rovensku obrácené zvony. Jejich srdce jim tlučou spravedlivě. Jak by ne. Vždyť nesou jména tří spravedlivých bratrů – Jana, Jiřího a Václava. Krásný hlas zvonů připomíná těžké doby, kdy prostý lid povstal proti porobě a utlačování pánů. Proto se jim také říká „rebelantské zvony“.