Úvodní strana > Za pověstmi Českého ráje > 18 pověstí z pohlednicových karet

Semily

Semily

Nedaleko města Semily se nachází Loukov, vesnice, která je obklopena hlubokými lesy. V jednom z nich, jemuž lidé neřeknou jinak než „Hradecko“, najdou zvědaví návštěvníci ještě pozůstatky stavení. A právě o něm se vypráví strašidelná pověst.

Kraj kolem Hradecka obývali pracovití lidé. Od rána do večera obdělávali pole, krmili zvířata, sbírali dřevo v lese. A když se potom slunko sklonilo k západu, zašli k sousedům prohodit pár slov. Jenom starý mlynář, nelida, jako by mezi ně nepatřil.

„Stará vdova povídala, že mlynář Rudolf zemřel!“ „Není divu. Bůhví, s kým to kul pikle!“ „Povídám vám, já bych se ve mlýně bála. Mnoho z nás ho v poslední době vídalo s divnými bytostmi, dala bych ruku do ohně, že se přátelil s čerty a čarodějnicemi!“

Dříve jezdili k mlynáři Rudolfovi lidé z celého okolí. Namlel jim mouku, popovídal si s nimi. Ale před několika lety se v jeho stavení začaly dít divné věci. Rudolf podváděl, kradl, často ho pocestní viděli, jak si povídá s neviditelnými přízraky. Místní uvěřili, že se spřáhl s ďáblem a že už mu není pomoci.

Pár dní po smrti Rudolfa přijel do Loukova Matouš, sedlák ze Semil. „Hej, paninko, povězte, kudy k panu Rudolfovi?“ zeptal se vdovy Novákové. „Ale mladý pane, pan Rudolf už nežije.“ „Nežije? Já bych stejně rád ke mlýnu, snad tam zůstal někdo z čeledínů a obilí mi semele,“ pokračoval Matouš.

„Kdepak, tam už nikdo nebydlí. Ale zajeďte si tam, vše zůstalo tak, jak bylo. I mlýnské kolo se možná ještě točí.“ Nováková ukázala sedlákovi cestu a ten se po ní vydal.

Zrovna když Matouš spatřil mlýn, uslyšel divnou ránu. Seskočil z vozu a zanaříkal: „Ach ne, kolo se rozbilo, jak já se jenom dostanu zpátky?“ Už se stmívalo, rozhodl se, že v mlýně přenocuje, vždyť přeci ráno moudřejší večera. Vlezl si na pec a usnul. Ze spánku ho probudil hrom, do světnice šlehl červený blesk. Matouš vyskočil na nohy a rychle se schoval za starou almaru. Ve světnici se náhle objevilo několik zvláštních postav. Matouš nemohl v té tmě rozpoznat, kdo jen to je. Napětím ani nedýchal. Uslyšel, jak se ti neznámí baví.

„Rudolf svůj život prohrál, musel do pekla. Jeho osud byl v našich rukách,“ řekl jeden z nich. „Mohl se vysvobodit, mohl, jen co je pravda. Ale to by nesměl podvádět lidi! Kdo podvádí, propadne peklu a za své hříchy bude pykat!“ prohlásil druhý. „Ale co, peněz měl, co si přál. Konečně je mlýn náš!“ radovali se všichni, „a kdo sem přijde, bude navždy svázán pekelnými pouty a z nich už není úniku! Mlýn je náš, naše budou i duše pocestných!“

Matouš poznal, že má co do činění s čerty a čarodějnicemi. Už na nic nečekal. Vyskočil z kouta a co nejrychleji pryč z mlýna! „Člověk! Za ním! Je náš!“ Matouš běžel, jakoby mu za patami hořelo. Měl veliké štěstí, utekl z pekelníkům v poslední vteřině. Čerti ho nechytili. Když doběhl do Loukova, klepal na všechna vrata: „Straší, lidičky, ve mlýně straší!“

Ráno se Loukovští sešli na návsi a Matouš jim ještě jednou vyprávěl o tom, co se mu v noci přihodilo. Všichni kývali hlavami, tušili, že se ve mlýně děje něco nekalého. Podle Matoušova příběhu začali lidé stavení nazývat Ďáblův mlýn.

Až budete procházet Hradeckem, třeba si už Ďáblova mlýnu ani nevšimnete. Za dlouhá léta, kdy ho nikdo nenavštívil, mlýn zpustl a dnes z něj zbyly jenom ruiny. Ale pozor, čerti a čarodějnice se stále na místě Ďáblova mlýnu scházejí. Říká se, že až se najde spravedlivý člověk, který se jich nepoleká, odejdou navždy z tohoto kraje a mlynář Rudolf najde odpuštění.

Náhled pro tisk
Vytvořeno 5.7.2009 15:40:01 | přečteno 151x | zdarska
load