Úvodní strana > Za pověstmi Českého ráje > 18 pověstí z pohlednicových karet

Železný Brod

Zelezny Brod

Městečko Železný Brod pamatuje spoustu příběhů. Nedaleko náměstí najdete roubené chalupy a chaloupky se sedlovými střechami, ve kterých se odehrálo mnoho smutného a veselého. O jedné z nich, o hrbaté chalupě, se tu vypráví.

Perníkář Celestýn Jech pekl ty nejlepší perníky v celém okolí. Lidé si ho chválili a měli ho rádi, protože do perníčků přidával kromě koření také úsměv a dobrou náladu. Žil v roubené chaloupce na Malém rynku. Jeho dcerka Leontýnka perníčky zdobila a prodávala na všech okolních poutích a jarmarcích.

Jednou se vydala i na bozkovskou pouť. „Kupte si perníčky, kupte, jsou zdobené, s láskou pro vás dělané!“ Lidé se u ní zastavovali, vůně je vábila, a kupovali. K polednímu zbyl Leontýnce už jenom jeden perníček.

Vtom se před ní objevil panáček celý v zeleném. „Koupím si perníček s láskou dělaný,“ usmál se a podal jí drobný penízek. Nebyl to nikdy jiný, než vodník. Jakmile zaplatil, hned odešel. Leontýnka se vydala k domovu a stále o vodníkovi přemýšlela.

K večeru, když se setmělo, rozsvítila svíčku a začala zdobit perníčky, které Celestýn Jech přes den upekl. Tu zaklepal někdo na okno: „Leontýnko, krásná Leontýnko!“ Dívka otevřela, a před chalupou spatřila vodníka, kterému v poledne prodala posledník perník.

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl a podal jí květinu. Hned potom zmizel. Leontýnka se lekla, to by tak scházelo, aby se do ní zamiloval vodník! Jenomže zelený mužík stál před dveřmi i další den. Zase přinesl Leontýnce dárek, tentokrát náhrdelník z nejkrásnějších perliček.

Leontýnka měla dobré srdce a nechtěla vodníkovi ublížit. Když se jí dvořil nějaký čas, vymyslela malou lest. V neděli zaklepal panáček zase na dveře. Leontýnka si oblékla nejlepší šaty a pozvala vodníka do světnice. A protože již bylo chladno, roztopila kamna smolným dřevem. Za chvilku bylo v místnosti takové teplo, že vodníkovi začal vysychat šos. Leontýnka zamkla, nechtěla vodníka pustit ven.

„Leontýnko, pusť mne pryč, vždyť já tady zemřu žízní,“ naříkal vodník. Když Leontýnka viděla, že zamilovanému vodníkovi spadla poslední kapka vody z kabátku, odemkla dveře. Vodník běžel rychle do Jizery, která naštěstí pro vodníka ještě nezamrzla. Leontýnka si oddychla: „Ten už nepřijde.“

Vodník od té doby nepřinesl Leontýnce žádný dárek, už nikdy nepřišel na návštěvu. Ale rozhodl se, že se pomstí. Počkal, až začnou na horách tát sněhy a až se zvedne hladina řeky Jizery. Ten den ještě začalo pršet, vodník si mnul ruce radostí: „Tak, a teď uvidíte, perníkáři.“ Jelikož měl moc nad řekami, jezery i potoky, rozvodnil Jizeru tak, že se v Brodě vylila z břehů. A stoupala a stoupala až ke stavení perníkáře Jecha.

Leontýnka vyběhla před stavení. Celestýn rychle naskládal právě upečené perníčky do košíku. Společně utekli k sousedům na kopec, kam prudká voda nedosahovala. Na to vodník čekal. Rychle doplaval k chalupě a začal podkopávat základy. Naštěstí začalo svítit sluníčko a rozvodněná řeka se začala vracet do svého koryta. Vodník musel utéct, aby se mu šos nevysušil. Jeho odplata se nepovedla. Zlobil se, taková ostuda!

Chalupa odolala zlému úmyslu vodníka, jenom střecha se zhrbatila. To však Leontýnce ani Celestýnovi nevadilo, vrátili se do stavení a zase začali péct voňavé perníčky. A lidé na všech poutích a jarmarcích chodili k Leontýnce kupovat perníčky z lásky a šeptali si mezi sebou: „To je Leontýnka z hrbaté chalupy.“

Až se vydáte do Železného Brodu, nezapomeňte navštívit nejenom hrbatou chalupu, ale i další roubená stavení. Perníčky už v hrbaté chalupě nikdo nepeče, ale třeba ucítíte jejich vůni. A pokud se budete koupat v Jizeře, povšimněte si zelených chaluh. Říká se, že jsou to vlasy zklamaného vodníka.

Náhled pro tisk
Vytvořeno 2.7.2009 14:28:19 | přečteno 157x | zdarska
load