Kuba, mladý chlapec ze sedlácké rodiny, se rád jen tak toulal. Rodiče mu chtěli namluvit nevěstu, ale on se ženit nechtěl, více ho lákala svoboda. Proto se rozhodl odejít z domova do širého a neznámého světa.

Jednoho dne přišel do neobydleného kraje. Putoval hlubokými lesy, brodil se močály, v černých nocích spal, kde se dalo. Dlouho nepotkal ani živáčka. Slunce pálilo. Kuba měl velikou žízeň, celé tělo ho bolelo. „Já snad žízní zahynu,“ povzdechl si. Najednou spatřil čirý pramínek vody. Napil se. Voda byla ledová, osvěžující, Kuba najednou cítil, že nabral jediným lokem spoustu síly! „Ten pramen musí být kouzelný,“ podivil se.

„Děkuji ti, milý Bože, žes mě zachránil!“ a ještě jednou se napil. Ze svého objevu měl radost. Rozhodl se, že půjde dál do světa a každému, koho jenom na svých cestách potká, řekne o zázračné vodě.

A tak se stalo. Za nějaký čas si už celý kraj povídal o léčebných účincích pramenu a o „Boží vodě“ se vědělo až daleko za horami. Do kraje se začali sjíždět lidé zdaleka. Kdokoli se napil, pookřál na duši i na těle. Jak se měnili přicházející lidé, tak se proměňoval i název kouzelného pramene. Jedni mluvili o „Boží vodě“, druzí o „Božím pramenu“ ….Tak vznikl název Bozkov.

Kuba se po dlouhém putování světem vrátil zpátky k „Boží vodě.“ U pramene stály řady lidí, každý chtěl ochutnat, každý se chtěl zbavit svých bolístek. Kuba se rozhlédl a potom hlasitě zavolal: „Jsem ten, který se napil z pramene první a pochopil, že tato čirá voda pochází od Boha. Myslím, že bychom se měli Bohu za jeho dar odvděčit. Postavíme kolem pramene vesnici.“ Všichni nadšeně souhlasili. Pustili se s chutí do práce. Mýtili lesy, nosili kameny, hloubili základy a stavěli chalupy.

Za několik let by již málokdo věřil, že zde ještě nedávno rostly jenom stromy a že tu široko daleko nikdo nebydlel. Kuba se stal dobrým starostou. Jednotlivým rodinám rozdělil louky a pole a dohlížel, aby se o všechno pečlivě starali a aby celý kraj jenom kvetl. Do Bozkova přijeli i Kubovi rodiče. Jakou měli radost, když uviděli, že se synovi dobře daří a že pomáhá ostatním. Hned mu odpustili, že před léty z domu skoro utekl. Kuba postavil pro své stárnoucí rodiče ve vesnici chaloupku, aby je měl stále nablízku.

Na „Boží vodu“ při svých povinnostech Kuba nezapomínal a každý večer ji čistil a opatroval. Pramen nevysychal ani v těch nejteplejších letních dnech, kdy okolní studně zely prázdnotou.

Vesnice Bozkov dodnes vzpomíná na „Boží vodu“ a na útěchu, kterou lidem přinášela. Severní stráň, na které byl tehdy pramen před sedmi sty lety objeven, je dnes středem Bozkova. Na návsi stojí kostel s vyhlídkovou věží. Vystoupejte po točitých schodech na ochoz a rozhlédněte se do kraje, který Kubovi a mnoha lidem přinesl nový domov.