Čertova ruka

Cesta z Hrubé Skály na Valdštejn je lemována pískovcovými skalami. Každá skála v sobě skrývá tajemství, každá skála vypráví svůj příběh. Tak si jeden z nich poslechněte.

Kdysi dávno žil nedaleko hradu Valdštejna chalupník Bárta se svou ženou Zuzanou. Jejich chaloupka se krčila při zemi. A oni se od rána do večera plahočili na poli. Když jim vyrostlo obilí, přišlo krupobití a všechnu úrodu jim pobilo. Aby hlady neumřeli, hledali práci, kde se dalo. Bárta chodil do lesa na pařezy a Zuzana sbírala klestí na zátop.

Jednoho dne se zase Bárta vydal na dřevo. Zuzana mu podala kůrku chleba: „A brzy se vrať, potmě se ve skalách snadno zabloudí.“ Bárta ji políbil a odešel.

Pracoval celý den až do soumraku. Při návratu k domovu se najednou na cestě objevil pán. Vousy mu tančily ve větru, dlouhé prsty svíraly měšec, na zeleném kabátci se leskly zlaté knofl íky. Vypadal jako urozený myslivec. „Dobrý den, pane, přejete si,“ zeptal se Bárta. „Já? Já nic. Ale ty si asi něco přeješ, nemám pravdu?“

Bárta se lekl. Jak může neznámý vědět, na co zrovna myslí? „Ano. Žijeme se ženou ze dne na den, často usínáme hladoví a unavení…“

„Dobře. Chápu tě a pomohu ti.“ Bártovi se rozhořely plamínky naděje v očích. Když tu myslivec dodal: „Ale něco za něco. Já ti dám peníze a ty mi dáš to, o čem doma nevíš.“ „O čem doma nevím? Máme střechu nad hlavou, jednu misku, dvě lžíce, postel…dobře, souhlasím, není doma nic, o čem bych nevěděl.“

Myslivec a Bárta si podali ruce, a tím stvrdili svůj slib. Myslivec mu předal měšec: „Tady máš, ale pamatuj, za čtyřiadvacet let si přijdu pro to, cos mi slíbil.“ A zmizel. Bárta se zaradoval. Teď konečně začnou se Zuzanou žít! A už přemýšlel, co všechno musí koupit a obstarat…

Když přicházel k chaloupce, zaslechl dětský pláč. „Podívej, narodil se nám synek!“ přivítala ho Zuzana. Bárta se nejprve zaradoval, ale hned nato se lekl. Tak to je to, o čem neví a pro co si myslivec přijde! Ale co když to nebyl myslivec, co když se potkal s čertem? Radost ale nakonec přehlušila trápení, dvacet čtyři let je tak dlouhá doba!

Malý Jiřík, jak synka pojmenovali, rostl jako z vody. Rodiče ho zahrnovali láskou a on jim přinášel samou radost. Vystudoval školu a začal kázat v kapli na Valdštejně. Na jeho kázání přicházeli lidé z dalekého okolí.

Jak se blížil dvacátý čtvrtý rok Jiříkova života, přibývaly Bártovi vrásky ve tváři. Jiřík viděl, že se tatínek trápí, tak se ho zeptal, co mu dělá starosti. Bárta mu všechno o záhadném myslivci vypověděl. Jiřík slíbil, že mamince nic nepoví, zbytečně by se trápila. Sám potom tatínkovi řekl: „Žádný strach, v neděli ráno tomu bude právě dvacet čtyři let, kdy jsem se narodil. Zrovna ten den budu mít kázání! Čert na mě nebude mít právo! “

Rodiče přišli jako každou neděli na ranní mši do kaple. Jiřík mluvil jistě a bez zakoktání. Vtom se zaprášilo ze stropu, kostelík se otřásl, oknem šlehl do místnosti červený blesk. Lidé se lekli, ale Jiřík nepřestával kázat. A modlil se společně s ostatními až do té doby, kdy se blesky vytratily.

Najednou veliká rána zahřměla údolím. Lidé se polekali, takový hrom ještě nikdy bouřka nepřinesla. Netušili, že hřmění způsobil zlý čert. Tolik se bál motliteb, že nemohl Jiříka odnést do pekla, a proto zaburácel ve skalách zlostí.

Jiřík se s rodiči vracel šťastně domů. Po cestě náhle spatřili skálu a v ní zvláštní otisk ruky. To asi zelený panáček, když se hromobitím loučil s Jiříkem, vytrhl zuřivě kus kamene ze skály svou rukou. A svědectví Jiříkovy záchrany, čertova ruka, je ve skále obtisknuta dodnes.

Až půjdete Hruboskalským skalním městem, rozhlížejte se kolem sebe a naslouchejte řeči skal. Možná zaslechnete další tajemné příběhy.