Už za husitských válek se lidé chodívali modlit na horu Tábor. Očistili tak svou duši od malých i větších hříchů. Tábor navštívil také Arnošt z Pardubic, arcibiskup doby Karla IV. Na památku zde zanechal kříž, který prý dodnes visí ve zdejším kostele Proměnění Páně. Po kraji se začalo vyprávět, že se na úplném vršku Tábora dějí zázraky.

Jednou přiběhla na Chlumskou náves vdova po starém ševci a volala tak hlasitě, až se seběhli všichni sousedé: „Zázrak na hoře Tábor! Zázrak! V noci jsem se vypravila na bylinky. A co nevidím, barevná světla se na vršku ukazovala, a co neslyším, zvony, hluboké zvony zněly pod zemí!“

Lidé uvěřili. Ještě mnohokrát přišel někdo z místních se zprávou, že slyšel dunět zvony a že viděl červené, zelené a bílé blesky šlehat z nebe. Na horu Tábor začali přicházet poutníci z okolí, aby uctili Božská znamení.

Vojta bydlel se svými rodiči v Chlumu, vesničce ležící blízko Tábora. Do práce se mu moc nechtělo. Od rána do večera polehával za pecí, v létě na mezi. A maminka s tatínkem zatím obdělávali políčko a starali se o krávu, ovečku, slepice a husy.

Jednoho dne se tatínek se však již rozčílil: „Vojto, takhle to dál nejde. Vychovali jsme tě dobře, v práci ti jdeme příkladem a ty jsi tak líný? To tě snad nějaký ďábel očaroval? Jak jen ho vyhnat z tvého těla ven?“ Vojta se protáhl, zamrkal očima a potom teprve zjistil, že mu otec něco vykládá.

„Do kostela nechodíš, jenom stále spíš. Zítra je pouť na horu Tábor, půjdeš s námi, snad ti tam Bůh pomůže.“ Synek se zamračil. Nikam se mu nechtělo. Věděl však, že musí. Pokud by se svými rodiči nešel, nedali by mu možná najíst, a co horšího, mohli by ho nakonec vyhnat z chalupy. Tábor je posvátné místo a před Bohem, kterému je zasvěceno, ani on, Vojta, neuteče.

I vydal se tedy v neděli s rodiči nahoru. Ale otec připravil pro Vojtu malou lest. Do košíku, do kterého sbírala vždy maminka po cestě maliny, položil velký, těžký kámen a přikryl ho květovaným šátkem. Když vyšli, řekl Vojtovi: „Snad nenecháš svou matku vláčet ten košík.“

Vojta nechtěl poslouchat zbytečné řeči, těšil se, že až cesta skončí, zase si lehne na mez. Proto bez odmlouvání košík vzal. Šel pomalu, nohy ho bolely, těžký koš si přendával z jedné ruky do druhé. Konečně vystoupali na Tábor. Vojta si oddychl, mohl si odpočinout. Náhle uslyšel dunivý hlas zvonů. Něco zvláštního se mu rozlilo po těle, něco ho pohladilo po duši. Zvony dozněly a Vojta se obrátil k rodičům a slíbil: „Tatínku, maminko, od této chvíle Vám budu pomáhat.“

Otec se zaradoval, takový zázrak! Vojta slibuje, že se napraví! Vzal košík do ruky a řekl: „Chtěl jsem tě potrápit, milý synu, ale moje malá lest se vyplatila“ řekl a vyndal z košíku těžký kámen. „Kámen?“ podivil se Vojta, „to on mě tížil celou cestu?“

„Ne, to nebyl kámen, ale tvá lenost, kterou jsi s sebou nesl nahoru“, zasmál se otec. Od té doby se Vojta změnil. Pomáhal, kde bylo třeba, a často chodil poslouchat tajemné zvony na horu Tábor. Nikdy nezapomněl vzít s sebou kámen, který potom položil na samotný vrcholek.

I poutníci nosili na Tábor kameny, aby tak odčinili svoje hříchy. Až půjdete nahoru, vezměte také jeden a vzpomeňte na Vojtu a jeho chytrého tatínka. A až se budete vracet, u studánky Křížovky si umyjte tvář a něco si přejte. Prý se vám vaše přání splní!